Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Šedivý den/ Omyl

10. 10. 2015 22:16:32
Život píše příběhy. Osudová setkání někdy zcela změní náš život, někdy hluboce zraní naši duši. Zanechávají své obrazy v naší mysli i jizvy v našich srdcích. Kříží naše plány a ukazují jinou cestu, než tu, po které chceme jít.
ŠEDIVÝ DEN

Šedivý den, stejně šedivého, propršeného a studeného léta na Moravě. Autobusové nádraží v Brně se tváří nevlídně a kiosky opuštěně zívají do plížící se tmy. Nudný den balí šedivým plédem stejně nudný večer. Šedá přechází v černou a černá se uhnízdila v mé prázdné duši, jako kukaččí mládě v cizím hnízdě. Nemilosrdně vyhodila růžovou barvu bezstarostného mládí, zelenou barvu naděje a modrou nesplněných tužeb a očekávání. Černá je noc a černá je myšlenka, černou má zoufání, beznaděj i doufání.

Popíjím vlažný slabý grog, s odpornou chutí vymáchaných prázdných sáčků čaje a vztekle kopu do zmačkaných cárů novin na zemi. Nic se nedaří už od rána, kolo štěstí se zadrhlo a Země se točí opačným směrem. Nekonečné pleskání kapek deště mě dohání k ještě většímu vzteku. Zapaluju si cigaretu a zuřivě potahuju, známá příjemná chuť a vůně kouře mě pomalu sází do pohody. Znechuceně hledím do špíny kaluží, ve kterých se zrcadlí celý můj dnešní zbytečný den.

Setkání v novém zaměstnání dopadlo špatně. Víc slíbili, než chtěli splnit. Setkání s holkou, která se mnou sdílela můj byt, auto, moje tělo i sny a plány po celý rok, dopadlo špatně. Nechtěla se mnou sdílet už nic. Víc slíbila, než mohla splnit. Aspoň, že setkání s kamarádem nedopadlo špatně. Nekonalo se vůbec. Slíbil víc, než chtěl i mohl splnit. Neměl čas. Vyrůstali jsme spolu, rozbili spolu okno v kostele, tahali holky za copy, spali pod širákem, klepali se trémou v tanečních, spolu jsme maturovali a na vysoké podpírali jeden druhého po prohýřené noci cestou na koleje.... Měli jsme čas. Pro život i pro sebe. Típnu cigaretu a sleduju oharek, jak si zvolna a bezstarostně plave v kaluži. Házím batoh na záda, vykročím do deště a málem zakopnu o drobounkou postavičku .

Zvedá hlavu a obrovská černá kukadla se mi zapichují až do srdce. Sjedou mě zkoumavým dlouhým pohledem od kapuce mikiny až po promočené boty a vážný hlásek mi rozhodně sdělí – Nemáš gumáky ! – Postavička si sundá kapuci pláštěnky a já udiveně zjišťuju, že je to děvčátko, s tou nejkrásnější tvářičkou, jakou jsem snad u dítěte kdy viděl. Kombinace rozverného čertíka s nevinným andílkem. K tomu zplihlé černé kudrlinky a kapka vody u nosíku. – Čekáš dlouho? A zlobíš se? Maminka říkala, že asi budeš ! – Brebentí a bere mě za ruku. - Tak pojď už - Táhne mě za sebou. Dříve, než se zmůžu na to, přerušit ten příval roztomilého odhodlání, utne ho rázně mladá žena, blížící se k nám.

Co to děláte s mou dcerou ?! – Její oči metají nepřátelské blesky. – A kam ji vedete ?! - V úžasu zapomínám zavřít ústa a nevyvalovat oči. Asi v té chvíli moc inteligentně nevypadám, protože do mě prudce strčí a vytrhne drobnou ručku z té mé tlapy. – Tupče! – Sykne po mě na rozloučenou a vleče dítko sebou. Zírám. Stojím a v hlavě mám kolotoč. Na jeden den by to snad stačilo. Netuším, že den má pokračování ještě mnohem podivnější. Večer přinese mnohá překvapení a noc se rosvítí tisíci jiskřičkami ohňostroje, aby ráno smetlo všechno na jednu hromádku zklamání a utopilo v kaluži těžké kocoviny.

Sled událostí nabývá na intenzitě. Nevim, co bude následovat, ani to nechci vědět ale nějak začínám tušit, že já budu hlavním hrdinou v dramatu, které právě začíná. Capartík má taky svá práva a umí se za ně jak se patří prát. Příšerný jekot doprovází čvachtání v kalužích, následný pád a v křiku rozeznávám jednotlivá slova – Je to můj nový táta a je, mě se líbí, chci aby šel s námi! - Není ! - Křičí rozlobená matka a zvedá neposlušné dítko z kaluže. Holčička ji celou smáčí špinavou vodou, vysmekne se a utíká ke mě. Zablácená, uplakaná a šťastná svým malým vítězstvím, objímá vděčně moje kolena a odmítá se pustit. Rázně ji plesknu po zadečku a zvedám si ji do náruče. Tiskne se ke mně zoufale tou svou špinavou a mokrou pláštěnkou, usoplený nosík otírá o mou neholenou tvář. – Škrábe to – Vzlykne a usmívá se. Bezradná matka si kouše ret a já se začínám taky usmívat. Už to nevydržím. Řehtám se na celé kolo, jako blázen a točím se s děvčátkem v dešti. Jsem blázen. Kdybych nebyl, postavil bych děcko na zem a šel pryč. Jako každý normální chlap. Jsi blázen, říká rozum v mé hlavě a směje se. A směje se děvčátko v mé náruči, směje se její máma a točíme se v dešti, jako ti, kteří se dlouho neviděli, čekali na sebe a konečně se dočkali.

Dívenka už dávno spinká, vykoupaná, jako voňavý andílek, obdarovaná smyšlenou pohádkou ode mě a spoustou pusinek od maminky. Šťastná ve svém dětském světě spravedlnosti, lásky a dobrých konců pohádek.

Sedíme proti sobě, popíjíme Cabernet po dobré večeři a já vnímám útulné teplo domova. Vnímám vůni té nádherné mladé ženy a poslouchám její pohnutý a neradostný příběh života svobodné matky, se všemi peripetiemi prožitého zklamání, bolesti, opuštěnosti i nové naděje. Finančního zajištění, opory. Má před svatbou se starším mužem, nemiluje ho a dívenka ho nesnáší. On sám hledá spíše hospodyni do svého opuštěného domova a s dětmi moc nepočítal. Dívám se na ni a vnímám její křehkou krásu zraněného motýla. Jaký je to rozdíl mezi ní a mou bývalou ... Cítím k ní náhlý příval něhy a touhy. Tuším, že ji zraním ještě mnohem víc a bráním se silou své vůle, pokud ještě nějakou mám. Máme mnoho společného, rozumíme si a její dcerka si mě sama vybrala..... naznačuje. Popíjíme a kolotoč v mé hlavě se točí čím dál rychleji. Večer už dávno překročil práh noci a my sedíme blíž a blíž. Cítím její drobná pevná ňadra na své hrudi a její vlhké rty na svých hladových ústech.....náhle mě zprudka odstrčí, rychle vstane a odchází do koupelny. Hlasitý přerývavý pláč maskuje proudem tekoucí vody. Vstávám, hledám svoje věci a držím kliku, když tu tichý roztřesený hlas říká – Zůstaň - Bojím se otočit. – Zůstaň, aspoň do rána – Zaprosí opět tichým hlasem. – Zůstanu, jedině, když se zamkneš ! - Otáčím se a sám se divím tomu nesmyslu, co říkám. Jediný pohled a těch pár metrů jsem překonal snad rychlostí světla. Kolotoč vášně a touhy zastavilo svítání. Nedokázal jsem to říct a ani nemusel. Věděla to moc dobře. Pochopila to z mého vyprávění. Loučili jsme se dlouho a mlčky. Její dceruška ještě spala. Ten obrázek krásy a něhy mi z mysli a srdce čas nevymazal.

- Zavolám ti – Milosrdná lež. Zbytečná. – Neznáš číslo – Zasměje se řezavě a mě po zádech přejíždí motorová pila. Doprovází mě před dům a já se naposledy dívám do té milé tváře, kterou nesmáčí jenom déšť.

Hovoří k vám kapitán letadla ...... posádka se s vámi loučí a přeje pěkný den. Pod vámi čeká letiště Houston.....poslouchám perfektní angličtinu s americkým přízvukem, jinou, než znám ze školy a kámen, kolem žaludku tlačí.

Mám všechno, o čem jsem snil, co jsem si přál. Kariéru, peníze, velký dům, jenom ne děti, ne ženu, jenom ne lásku. Navštívil jsem místa, po kterých jsem toužil a koupil si všechno, co jsem chtěl mít. Mládí už dávno spláchly deště a já stále nejraději chodím v šedém obleku a mou oblíbenou je černá košile. Dívám se do kaluže, ve které se zrcadlí jasné modré nebe Texasu a náhle vidím tu drobounkou tvářičku s obrovskými kukadly. Z malého děvčátka vyrostla žena a já se nikdy nedovím, jak se jí daří a jaký život vede. Neznám ani její jméno. Ten osudový večer jsem jí říkal „Beruško“, stejně, jako její máma. Ta nádherná, citlivá a vnímavá žena. Nikdy se nedozvím, jak se tenkrát, v tu osudovou noc rozhodla, když znaveně a trhaně usínala v mé náruči .

Prší. Procházím se ulicemi města a pozoruju lidi. Milenci, líbající se v dešti. Už je to bezmála 30 let a mě, při tom pohledu, jímá podivný tklivý pocit a opět cítím ten kámen, tam někde hluboko v sobě.

líbej mě
mezi kapkami deště
a říkej ještě
miluji tě

i kdybys měl lhát

šeptej mi lásko
voda odnesla bolest i touhy
ten okamžik zlomu pouhý
zasekl ránu v duši
osud
co chystá
kdo z nás
tuší

Autor: Patricia Hlavsová | sobota 10.10.2015 22:16 | karma článku: 6.59 | přečteno: 197x

Další články blogera

Patricia Hlavsová

Bolestná melancholie podzimu

Verše pro potěchu duše v sychravém podvečeru. Podzim, v celé své rozmanité kráse skýtá mnoho chvilek k zamyšlení. Rozjímejte se šálkem horké kávy, nebo čaje.

13.10.2015 v 18:12 | Karma článku: 5.23 | Přečteno: 163 | Diskuse

Patricia Hlavsová

Povídka Cesta vlakem

Život píše příběhy. Povídka pro chvíle pohody a dobrou náladu.Vzpomínka na teplé dny, plné sluníčka.

7.10.2015 v 11:32 | Karma článku: 7.46 | Přečteno: 321 | Diskuse

Patricia Hlavsová

Předtucha

Povídka o nevyhnutelnosti stáří a bolesti, kterou život přináší. Pohled na nemoc, kterou trpí stále více lidí a která zákeřně postihuje stále mladší generaci.

4.10.2015 v 16:54 | Karma článku: 9.04 | Přečteno: 360 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Šťavnatá sobota: kácení v lese a vařená kočička

Sobota ve znamení motorové pily a kosy. Taky Smart, který zjistil, že není terénní SUV. Manžel s rozdrápanýma rukama, žena s hlínou pod nehty, vodáci asi ve sto lodích. Ploučnice je někdy jak Václavák v podvečer.

24.6.2017 v 22:32 | Karma článku: 7.95 | Přečteno: 121 | Diskuse

Jan Tichý

Chata mne na stará kolena vyučí

Sic má kolena nejsou tak stará, vyučovat se nechávám už jen životem. Dle hesla: „neuč se, život tě naučí“. V mládí (to se tenkrát nosilo) jsem se učil, a protože na učňák jsem byl moc „chytrý“, vrhl jsem se na gympl a na vysokou.

24.6.2017 v 20:05 | Karma článku: 10.55 | Přečteno: 283 | Diskuse

Jarmila Kamenáčová

Čtyři ženské na chalupě

Není nad pohodu. Když vás nikdo tzv. neprudí. Kdy můžete být sama sebou a to navzdory reklamě bez masek líčidel, ale i bez všech "nutností", kterým podléháme a přitom nás tísní, bez korzetu stresu.

24.6.2017 v 16:40 | Karma článku: 10.81 | Přečteno: 384 | Diskuse

Jan Pražák

Jak jsem byl u věštkyně

Starobyle zařízený pokoj s vysokým stropem a těžkými závěsy na oknech byl osvětlený tlumenou září trojramenného svícnu. Na kulatém stolku, pokrytém temně rudým ubrusem ležely vykládací karty a veliká křišťálová koule.

24.6.2017 v 16:07 | Karma článku: 14.28 | Přečteno: 362 | Diskuse

Dana Adámková

Roztržitá

Každý, to občas zažije, prostě den blbec. To hned po ránu se na vás i káva šklebí. Leknete se vlastního odrazu v zrcadle, i když se na sebe hezky usmíváte.

24.6.2017 v 12:11 | Karma článku: 13.02 | Přečteno: 298 | Diskuse
Počet článků 9 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 213

Jsem žena, matka dvou dětí. V současné době pracuji ve zdravotnictví. Zajímám se o kulturu a celkové společenské dění kolem sebe, doma i ve světě.Ve volných chvílích skládám verše a říkánky pro děti, píšu povídky a pohádky. Píšu si osobní blog poezie http://salek-kavy-u-diviska.webnode.cz/

 

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.