Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Předtucha

4. 10. 2015 16:54:33
Povídka o nevyhnutelnosti stáří a bolesti, kterou život přináší. Pohled na nemoc, kterou trpí stále více lidí a která zákeřně postihuje stále mladší generaci.

Jdu noční ulicí a nevím, kde jsem. Snad někde daleko od domova.

Kde to jsem ? A proč jsem tady ?! Volám do tmy a nikdo neodpovídá. Zalykavá ozvěna mého roztřeseného hlasu mi nahání husí kůži. Je zima, sníh chrupe pod nohama a bledý měsíc na obloze se pochmurně dívá. Bloudím ulicemi mezi ztichlými domy až za vesnici, do polí a k lesu, potom zase zpátky kolem zahrad.... Náhle poznávám povědomá místa, ano, to je přece kostel a tam stojí škola, za ní kopec, kde jsme sáňkovali a stavěli sněhuláky, když jsem byla dítě.....Poznávám domy kolem a s hrůzou si uvědomuju, jak je to ještě daleko domů ! Ano, kolem potoka dolů a na rozcestí, rovně a na mostku doleva..... Jsem tak unavená a zmrzláááá ! Bože, já už nemůžu. Já to nedojdu, umřu tady ! Je mi hrozná zima a cítím strach. Musím jít. Hlavně se nezastavovat. Poznávám dům, kde bydlím, pomalu šlapu po schodech do třetího patra a cestou čtu na dveřích jména. Ano, to jméno přece znám. To je moje jméno ! Zkřehlými prsty odemykám, nejde mi to, třesou se mi ruce a únavou zavírají víčka.

Vcházím do bytu a rozhlížím se kolem sebe. Dívám se na věci, jakoby nebyly moje. Hrnečky na poličce v kuchyni, obrázky na zdi.....jdu do pokoje a dívám se na fotografie v rámečcích na stolku u postele, na komodě. Kdo je to na těch fotkách ? Náhle si všimnu všude nalepené papíry a na nich červeným písmem napsáno jméno, adresa a nad tím ještě větším písmem – to je moje jméno ! V případě potřeby volej dceru a syna a nějaká jména a telefonní čísla a dále, telefonní číslo záchranné služby, policie, hasiči. Nevěřícně na to zírám a nechápu nic. Bloudím po cizím bytě a hledám postel. Pláču zoufalstvím, bezmocí, zimou a strachy. Co se to se mnou děje ? Kde to jsem ? Konečně ! Postel. Sundávám si kabát a padám na ni. Usínám.

Probouzí mě prudké trhnutí a pocit, že padám do hluboké studny. Sedám si na posteli a prudce dýchám. Slitá studeným potem s bušící kovadlinou v mé hlavě, třeštím oči do tmy. Vyprahlá ústa volají po vodě. Určitě jsem ze spaní křičela. To byl sen ! Nemohu dýchat a celá se třesu. Bojím se vstát, že spadnu. Najednou zvoní telefon. Otáčím hlavu k hodinám, odtikávají čtyři hodiny ráno. Šedivé světlo svítání proniká do pokoje a pohasínající pouliční lampy smutně blikají. Cinkot projíždějících tramvají zní tklivě, jako umíráček. Zvedám sluchátko a cítím chvění po celém těle, po zádech, jakoby mi někdo lil studenou vodu. Uctivý, vlídný, přesto komisní hlas mi tiše oznamuje zřejmě nacvičenou větu – dobré ráno, paní, přála jste si, abychom vám volali kdykoliv a informovali vás o stavu vaší matky, paní......Bože, ne! Ještě ne ! Nejsem na to připravena. Zaléhá mi v uších a srdce hrozí, že vyskočí z hrudi. Několikrát polknu a odpovídám tomu hlasu na druhém konci sluchátka....ano, jsem to já a opakuju svoje jméno. Dobrý den, děkuji, říkám hluše a čekám. Prsty na sluchátku mi zdřevěněly. Stav vaší matky se výrazně zhoršil. Obáváme se nejhoršího. Přijeďte dnes ráno, co nejdříve. Děkuji, opakuju znovu a úlevou pláču. Padám na polštář a vypláču ze sebe všechen bol. Maminka mi odchází! Myslela na mě a jistě mě volala. Už neusnu. Dávám si sprchu a vařím kávu. Chystám si snídani a nemůžu jíst. Knedlík v krku tlačí a zvedá se mi žaludek. Malátně se oblékám a hledám na internetu nejbližší spoj do vzdáleného města. Bože, dej, ať to stihnu ! Jenom, ať nepřijedu pozdě ! Modlím se v duchu.

Ignoruju výtah a schody beru po dvou. Utíkám dlouhou chodbou, jako šílená, běžím svůj závod o život. Zprudka otevírám dveře pokoje a oči se mi zastaví na ženě sedící na posteli. Usmívá se a dívá se na mě přívětivě. Copak si přejete, paní ? Ptá se mile. Vedle stojící sestra, právě odpojuje dokapanou infuzi. To je přece vaše dcera ! Odpovídá za mě, trpělivě. Tak přece jste se dočkala ! Ale jděte. Zamračí se milá paní. To není moje dcera. Ta je přece tady, Beruška moje. No ! Podívejte se. A strká mi před obličej fotku copatého děvčátka. Dívám se na sebe a polykám slzy. Na té fotografii mi bylo asi 5 let. To je moje dceruška, vidíte ? Zlobí se stará paní. Maminko ! Chci ji obejmout. Začíná se bránit a kříčí. Volá sestru. Odcházím k oknu, abych se uklidnila. Potom si beru židli a sedám si vedle postele.

Dívám se na svou maminku, tak změněnou tou krutou nemocí. Alzhaimer. Složité a škaredé, těžké slovo, jako ta nemoc sama. Maminko. Opakuju tiše a vztáhnu ruku, abych ji pohladila. Dívá se ostražitě, rukama chrání své poklady v klíně. Potom se jí tvář rozjasní, začíná se usmívat a povídá si s fotografiemi. Poslouchám příběhy, staré více než 40 let. Přemáhám slzy. Chceš napít ? Nemáš žízeň? Ptám se, abych něco říkala. Připadám si, jako nechtěný divák. Otáčí hlavu po mém hlase a udiveně si mě měří. Přejete si něco paní ? Proč jste přišla ? Přizpůsobuju se, jak mi radili lékaři, sestry i odborná literatura. Lítost je zbytečná. Tím více sebelítost a vlastní sobectví. Nepozná mě. Odejde a nerozloučí se se mnou. Pusinkuje moji fotku a mě tečou slzy. Zachmuří se. Copak se vám přihodilo ? Ptá se starostlivě a hladí mou ruku. Nemůžu se ovládnout. Začínám vzlykat Účastně mě bere do své náruče a hladí po vlasech. No tak, neplačte,no...utěšuje mě...všechno dobře dopadne, uvidíte. Tisknu ji k sobě a šeptám - maminko moje drahá – Neslyší. Tichým hlasem mi zpívá mou oblíbenou písničku, kterou znám z dětství. Cítím, že je hodně unavená. Hlas jí slábne, přerývavě a ztěžka dýchá. Vymaním se z její náruče a pokládám ji na polštář. Zvedám opěrku, aby se jí lépe dýchalo a otevírám okno. Voňavý vzduch pozdního léta naplňuje ústavní pokoj pohodou a klidem. Leží se zavřenýma očima a usmívá se. Zvoní mobil, nedívám se kdo volá a automaticky přikládám k uchu. Ten známý hlas mě málem shodil ze židle ! Můj bratr mi překotně líčí, jak nemohl celou noc spát, už týden cítí zvláštní napětí a nervozitu, snad předtucha........v noci mu spadl matčin obrázek andělíčka na zem......jeho hlas je ochraptělý dojetím. Maminka otevírá oči a zašeptá - synečku můj, ty jsi přišel ? - Pokládám telefon a překotně vstávám. Židle hlučně padá na zem. Spěchám k oknu. Už to nezvládám. Mobil znovu zvoní a maminka jasným a klidným hlasem říká - co tady děláš za binec , Beruško moje ?! A zvedni ten mobil, asi volá tvůj bratr, z té Austrálie. Řekni mu, synečkovi, že je mi dobře. Ať už přijede, že na něho čekám. Pojď ke mně a sedni si. Co tam stojíš ? - Jako ve snu kráčím k posteli, zvedám židli a sedám si. Nemůžu mluvit. Cítím, že konec se blíží. Maminčiny oči se unaveně dívají, jakoby z velké dálky. – Říkal, že přiletí příští týden. Určitě. – Já vím, usmívá se maminka šťastně. – Příští týden . Určitě! - Spokojeně usíná. Držím ji za ruku a sleduju její přerývavý dech a tepnu na jejím krku. Už nepláču. Není proč plakat.

Můj bratr skutečně přiletěl za týden. Pohřeb se konal na malém vesnickém hřbitově.

Byl nádherný slunný den babího léta. Krvavě hořely jeřabiny a vůně květin se mísila s vůni kadidla. Nebe bylo jasně modré a čisté, jako moje duše.

Autor: Patricia Hlavsová | neděle 4.10.2015 16:54 | karma článku: 9.04 | přečteno: 362x

Další články blogera

Patricia Hlavsová

Bolestná melancholie podzimu

Verše pro potěchu duše v sychravém podvečeru. Podzim, v celé své rozmanité kráse skýtá mnoho chvilek k zamyšlení. Rozjímejte se šálkem horké kávy, nebo čaje.

13.10.2015 v 18:12 | Karma článku: 5.23 | Přečteno: 167 | Diskuse

Patricia Hlavsová

Šedivý den/ Omyl

Život píše příběhy. Osudová setkání někdy zcela změní náš život, někdy hluboce zraní naši duši. Zanechávají své obrazy v naší mysli i jizvy v našich srdcích. Kříží naše plány a ukazují jinou cestu, než tu, po které chceme jít.

10.10.2015 v 22:16 | Karma článku: 6.59 | Přečteno: 200 | Diskuse

Patricia Hlavsová

Povídka Cesta vlakem

Život píše příběhy. Povídka pro chvíle pohody a dobrou náladu.Vzpomínka na teplé dny, plné sluníčka.

7.10.2015 v 11:32 | Karma článku: 7.46 | Přečteno: 323 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Jak na stres a deprese?

Ženská existence je občas jako past, žádná vertikála ani transcendentála, jen nekonečná horizontála ubíjejících činností. A pro ženy samoživitelky je to dvojnásobná nálož. Kromě zaměstnání je tu ještě péče o domácnost.

23.10.2017 v 18:41 | Karma článku: 8.17 | Přečteno: 144 | Diskuse

Štěpán Bicera

"Sudokopytníku", jsi poslancem

Jak se to těsně po volbách, dle MF Dnes, ve štábu Pirátů doslova ozvalo, napsat nešlo. Nebylo by to v souladu s kodexem a blog by byl odstraněn. Před volbami poslal zmíněný deník vůdci Pirátů omylem dvakrát stejný dotazník.

23.10.2017 v 13:27 | Karma článku: 25.54 | Přečteno: 859 | Diskuse

Olga Pavlíková

Tyto volby znovu potvrdily, že přímá demokracie je ta nejhorší varianta,

alespoň u nás v Čechách. Stačí, aby jeden z nejméně důvěryhodných osob v zemi lidem pochleboval, sliboval jim, osočoval své kritiky a lid mu dal hlas, téměř třicetiprocentní

23.10.2017 v 12:34 | Karma článku: 24.51 | Přečteno: 1329 | Diskuse

Jakub Moravčík

Jsme národ pštrosů? Věnováno především nevoličům

Píšu sem už velmi málo, ale při konstalaci příležitostí po dlouhé době přináším "hudebně-povolební" blog.

23.10.2017 v 12:06 | Karma článku: 4.72 | Přečteno: 152 | Diskuse

Marek Valiček

Řekla jsem si - holka, takhle by to dál nešlo!

"Vostříhala sem si nehty, na ksicht napatlala indulonu, dala kynout těsto a šla jsem na to.", takhle nějak vypadal volební den důchodkyně v roce 2017.

23.10.2017 v 10:02 | Karma článku: 24.02 | Přečteno: 804 | Diskuse
Počet článků 9 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 215

Jsem žena, matka dvou dětí. V současné době pracuji ve zdravotnictví. Zajímám se o kulturu a celkové společenské dění kolem sebe, doma i ve světě.Ve volných chvílích skládám verše a říkánky pro děti, píšu povídky a pohádky. Píšu si osobní blog poezie http://salek-kavy-u-diviska.webnode.cz/

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.